Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chladnokrevníci

Rozdíl mezi chladnokrevníky a teplokrevníky nespočívá v odlišné teplotě krve, ale v odlišném temperamentu a tělesné stavbě, v síle kostry a mohutnosti, tedy v síle a typu výkonnosti. Jméno chladnokrevníci tedy vychází hlavně z klidného, mírnějšího temperamentu, obecně charakterizovaného jako chladnokrevnost.Teplokrevníci naopak reagují ohnivěji, vznětlivěji, vzruší se podstatně rychleji než koně chladnokrevní. U drezurních a skokových koní se vyžaduje temperament a výraz, přirozeně ve vazbě na výkonnostní dispozice.Těžcí pracovní koně (tažní) nyní často nazývání „tlustí“, musí být klidní, spolehliví.Nakonec je jistě sotva možné udržet až téměř tunu vážícího koně, pokud se takový kolos splaší. Výraz „chladnokrevník“ neoznačuje plemeno, ale typ koně. Příslušníci chladnokrevných plemen jsou kostnatí, svalnatí, mohutní, někdy jsou to skutečné hory masa s velkými kopyty. Někteří z nich však při tom mají relativně suchou, ušlechtilou hlavu. Hlava, mohutná hříva a rousy připomínají robustní koně malých plemen. Před vynálezem traktoru a nákladních aut byli tažní chladnokrevníci- nazývaní „něžní obři“ – využíváni v zemědělství a dopravě. V Německu, Francii a Anglii byla vyšlechtěna četná velká a těžká plemena, a to v intencích požadavků buď jen na tažnou sílu, nebo na ovladatelnost s odpovídající pohyblivostí, tedy na vlastnosti důležité při využití koní v lesní těžbě dřeva a obecně i v potažních pracích v horských oblastech. Od 60. let začal hrozit chladnokrevným plemenům zánik – traktory a nákladní auta byly rychlejší a efektivnější. Naštěstí se našli milovníci všech těchto plemen, nadšenci, kteří tyto chovy z tradice, radosti a potěšení nad šarmem, velkou silou a drobným charakterem koní pomáhali zachovat. Po dlouhé době se podařilo zvýšit zájem o chladnokrevné koně, jejich početní stavy se začínají stabilizovat a ojediněle i mírně zvyšovat. Mnozí rekreační jezdci se zajímají o lehká, pohyblivá chladnokrevná plemena a těžká plemena jsou znovu používána k potažným a přibližovacím pracím v lesích. 

Slezký norik

Obrazek

Původ a historie:

Norici jsou považováni za nejčistšího potomka původního divokého koně západního. Jméno Norik získali od římské provincie Noricum, která se rozkládala na území dnešního Rakouska, části Švýcarska a Bavorska. V ČR se rozšířili především na severní Moravě a Slezsku, kde se utvářeli ve specifických přírodních podmínkách cca 120 let na bázi importů originálních norických hřebců rakouské a bavorské provincie. Bylo realizováno převodné křížení na chladnokrevné klisny domácí provenience a cílevědomou plemenitbou a selekcí vznikla postupně populace chladnokrevných koní adaptovaných na místní podmínky, splňující parametry samostatného plemene. Mezi zakladatele takzvaných původních linií slezských noriků patřili: 41 Norbert (nar.1907), 419 Bravo (nar. 1914), 412 Albin Theseus (nar.1920), 324 Dietrich (nar. 1921), Brigant (nar. 1937), 621 Nero Vulkan (nar. 1939), 2526 Höllriegel (nar. 1939), Michl Vulkan VI (nar. 1943), 517 Georg Vulkan VII (nar. 1943) z Rakouska a 12 Pfeilring (nar. 1920), 341, Atlas (nar. 1925), 2568 Klosterjager (nar. 1937), 2262 Gothenscherz (nar. 1940) z Bavorska. V období 1900-1920 působilo ve Slezsku cca 85 norických hřebců. Chovatelé tak získali mohutné, konstitučně tvrdé koně, kteří se uplatnili ve všech hospodářských činnostech. Do roku 1970 byli slezští norici uznáváni jako samostatné plemeno. V období 1970-1990 byli spolu s českomoravským belgickým koněm vedeni jako chladnokrevný kůň. Po roce 1990 doznal chov chladnokrevných koní významných změn. Podle právních norem byli na základě genových analýz chladnokrevníci rozděleni do tří populací (českomoravský belgický kůň – ČMB, norik – N a slezský norik – SN) a pro všechna tato plemena byly vypracovány Řády plemenných knih. Od roku 1996 byla nejkvalitnější část populace koní slezského norika zařazena do genetických zdrojů. Významnou měrou ovlivňoval chov slezského norika šlechtitelský chov v Klokočově (Státní statek Vítkov), který i po privatizaci zůstal nenahraditelnou základnou pro další šlechtění.

Popis a charakteristika:

Slezský norik se vyznačuje středně velkým až velkým obdélníkovým rámcem těla s dobrým osvalením. Hlava je velká, suchá, ušlechtilá, s oválnou očnicí. Krk je vysoko nasazený, střední až dlouhý, klenutý, s často mírně výrazným kohoutkem. Dlouhá a dobře úhlovaná lopatka umožňuje vydatný i prostorný chod. Hrudník je středně hluboký, široký, oválný, středně dlouhý, se středně dlouhou volnější horní linií. Bedra jsou dlouhá, pevná a dobře vázaná. Záď je mohutná, středně široká a dlouhá, oválná, mírně štěpená a svažitá. Fundament je suchý, kostnatý, klouby a šlachy výrazné. Kopyta jsou pevná, pružná a dobře utvářená. Spěnka je krátká až středně dlouhá, pevná a pružná. Chody jsou výrazné a prostorné. Barvou převládá ryzák.

Obrazek

Povaha

Jde o koně dobře ovladatelného, pracovitého, přiměřeného temperamentu, dobrého charakteru, dobře živitelného a pohyblivého.

Shirský kůň

Obrazek

Úvodem...

Shirský kůň patří k Anglii stejně jako k ní patří buldok. Mnozí lidé ho považují za nejlepší tažné plemeno na světě. Jedná se o potomka anglického "velkého koně" ze středověku, od něhož se v Anglii po normandském vpádu odvíjelo mnoho těžkých plemen koní...

Vysvětlení názvu:

Své pojmenování dostali shirští koně podle oblasti, kterou byla především středoanglická hrabství (shires) Lincoln, Leicester, Nottingham, Stafford a Derby, odkud se postupně rozšířili i do nížinných oblastí Anglie a Walesu.

Původ a historie:

Shirský kůň byl vyšlechtěn křížením clydesdalských hřebců a těžkých klisen různých anglických rázů, v jejichž žilách kolovala krev starých válečných koní, tzv. war horses. Tyto klisny stejně jako clydesdalští koně vděčí za svůj vznik středověkému válečnému anglickému koni, který se nazýval "velký kůň". Ve skutečnosti byl pouze asi 157 cm vysoký a jen málo se podobal dnešnímu shirovi. Velcí těžcí koně se v Británii objevili až koncem 16. století, kdy "velký kůň" již nemohl nosit rytíře v plné zbroji a začal se používat k tahání těžkých vozů a kočárů na venkově.

Největší vliv na na vývoj mohutného moderního shira měl těžký vlámský kůň. V průběhu 16. století a na počátku 17. století byli angličtí koně kříženi s koňmi holandských podnikatelů, kteří v Anglii odvodňovali rašeliniště. Mechaniku "černého koně", jak ho pojmenoval Oliver Cromwell, pak zlepšil fríský kůň.

Již v době římské invaze na území Británie se Caesar ve svých Zápiscích o válce galské podivoval mohutnosti a ráznému kroku britských koní, kteří byli zapřaháni do válečných vozů. Jeho obdiv byl tak velký, že si nechal řadu těchto koní poslat do Říma.

Koncem středověku byli shirští a clydesdalští koně nejtěžšími válečnými koňmi vůbec. Rytíři při cestách vodili tyto koně po své pravé ruce a nasedali na ně těsně před bitvou. Svých koní si vysoce vážili. Kůň totiž musel unést těžké brnění kterým byl chráněn on sám i jeho jezdec a musel být hbitý a výborně vycvičený. Dějiny Anglie ve středověku se psaly ze sedel shirských koní.

Když se však začátkem novověku začalo válčit jiným způsobem, začali tito váleční koně ztrácet na ceně. Stali se z nich tahouni těžkých kar a vozů v přístavech. Tahali i lodě proti proudu řek, byli využíváni v zemědělství a nejvíc byli a jsou spojováni s těžkými pivovarskými vozy. Byli proto nazýváni "dray horses" (pivovarští koně), nebo "cart horses" (vozoví koně).

Zakládajícím hřebcem shirského plemene byl Packington Blind Horse, který působil v letech 1755 - 1770 v chovu Ashby-de-la Zouche. Byl to vraník a v 1. plemenné knize shirů je zanesen velký počet koní, kteří jsou považováni za jeho potomky. Teprve v roce 1884 byl zvolen oficiální společenský název pro shirského koně a současně byla vytvořena společnost Shire Horse Society, která nahradila původní Cart Horse Society (vznik 1876). Mezi lety 1901 a 1914 bylo každoročně zapsáno více než 5000 zvířat a chovatelé je hromadně vyváželi na trhy ve Spojených státech. Po druhé světové válce, kdy se shirové neuplatňovali ani v průmyslu, ani v zemědělství, jejich počet silně poklesl, stále však existují nadšení lidé, kteří toto krásné plemeno nenechají vyhynout.

Popis a charakteristika:

Vzhled sirů se po celá staletí příliš neměnil. Snad jen po válce byla větší poptávka po koních s méně hustou srstí, jemnější hřívou a kratšími rousy. Oblíbenou barvou je černá s jemnými bílými rousy, jinak převažují hnědáci, světlí či tmaví. Pokud jsou hřebci rezaví, nebo se u nich vyskytuje zbarvení roan, nejsou vybráni do chovu. Na těle se nesmějí vyskytovat bíle skvrny, zato bílé odznaky jsou velmi časté. Oblíbení jsou bělouši.

Hlava je středně velká se širokým čelem a mírně klabonosá. Uši jsou špičaté a velmi pohyblivé a svědčí o pozornosti a vnímavosti těchto koní. Oči mají poddajný a inteligentní výraz. Krk je na těžkého koně poměrně dlouhý, působí však harmonicky a je dobře nasazen. Hřebci mají výrazný tukový hřeben. Hluboký hrudník je prostorný a umožňuje dostatečný rozvoj plic, plec je dobře tvarovaná pro chomout. Obvod břicha se pohybuje kolem 180 až 245 cm. Hřbet je krátký, silný a dobře osvalený, nesmí být prosedlaný nebo kapří. Mohutně osvalená bedra jsou dobře vázána se skloněnou zádí.

Shirové jsou oproti clydesdalským koním rannější, rostou rychleji a jsou lymfatičtější. Je to následek bohatší výživy v hříběcím věku. Jsou pomalejší, ale vynikají největší tažnou silou. Končetiny jsou poměrně dlouhé a suché, dobře osvalené, s dlouhými spěnkami a širokými, plochýmií hlezny. Obvod ploché holeně je 28 - 32 cm. Široká kopyta jsou pevná. Rousy mají být hedvábné a jemné. Vyrůstají vpředu až nad karpálními a vzadu nad hlezenními klouby. Jsou ozdobou každého koně a pečlivě se o ně dbá.

Obrazek

Povaha:

Shirové mají živý temperament. Jsou odvážní, ochotní a vytrvalí. Jsou dobrosrdeční a ovladatelní i dětmi.

Shire Horses Society:

Obliba shirů znovu narůstá v řadě světových zemí. Shire Horses Society byla založena roku 1878, aby podporovala stará anglická plemena tažných koní. Roku 1881 byla vydána první plemenná kniha. Poptávka po chladnokrevnících stoupala a mezi válkami čítala populace těchto koní přes milion kusů. Do konce sedmdesátých let byl tento počet zredukován na několik tisíc, ale díky rostoucímu zájmu chovatelů bývá ročně registrováno na 500 koní. Shire Horses Society má řadu úkolů. Především se zabývá registrací koní, licentací hřebců a vydáváním plemenných knih. Vede archiv, publikuje knihy a odborné články, její členové získávají třikrát ročně specializované noviny, přehled závodů, soupis hřebců a podobně. Organizace se také podílela na projektu, který se snažil odhadnout možnost tažných koní po roce 2000. Jeho součástí bylo i školení pracujících s chladnokrevníky. V září roku 1986 byl založen Výbor pro výcvik tažných plemen koní, který tvoří nejzkušenější kočí v zemi. Patronkou British Shire Society je sama královna a princ Filip, vévoda z Edinburgu, byl v roce 1988 jejím prezidentem. Organizace, jejímž sídlem je Peterborough, ležící 78 mil severně od Londýna, se kromě chovu a organizace závodů zabývá také nákupem a prodejem koní. Zaměstnává pro tento účel odborníka, který na požádání zajistí nabídky a adresy vhodných zvířat, jejich předvedení, veterinární kontrolu i dopravu. Hříbě stojí kolem 300 - 800 liber, dospělý kůň 2000 - 5000 liber.

Využití:

Velmi oblíbené jsou různé soutěže, včetně soutěží v orbě nebo v tahu jedno-, dvou- a čtyřspřeží. Kvalifikační závody vrcholí v říjnu ve Wembley, kde je mimo jiné zvolen i kůň roku. Využití shirských koní je mnohem větší, než by se na první pohled zdálo. Práce tažných koní je na kratší vzdálenosti (12 - 15 mil) ekonomičtější než nákladní doprava, a to především v centrech velkých měst. Největšími podporovateli těchto koňských obrů stále zůstávají pivovary, ale roste i zájem u rozvozců pečiva a pořádkové služby. Pomýšlí se také na návrat koní do přístavů, na jejich využití v obchodní síti a turistickém ruchu, o své se hlásí i zemědělci a lesníci. Shirští koně jsou také oblíbenými producenty těžšího typu hunterů, kteří vznikají křížením plnokrevných klisen a shirských hřebců. I když se běžně na shirech nejezdí, v Německu je můžeme spatřit i v drezurních ukázkách.

Tažná síla shirů:

Díky své mimořádné síle je shirský kůň držitelem mnoha rekordů v tahu. Například na výstavě ve Wembley v roce 1924 pár shirů dosáhl v tahu při dynamometrickém měření vyvíjené tažné síly maximální výkon, a to tah 50 tun, což je největší meřitelná zátěž - nejvyšší tažná síla na stupnici dynamometru. Týž pár, zapřažený v tandemu na kluzkém žulovém dláždění utáhl 18,5 tuny, ačkoliv souhra koní nebyla právě příkladná.

Českomoravský belgický kůň

Obrazek

Vývoj:
Složitý název tohoto plemene charakterizuje genezi jeho vzniku. Základ chovu pochází z mohutných belgických koní dovážených do oblasti Čech a Moravy v závěru 19. a na začátku 20. století. Od 30. let minulého století ustal dovoz plemenného materiálu a chladnokrevný kůň byl v českých zemích budován z vlastních zdrojů. V kontinentálních podmínkách došlo ke změnám tělesné stavby (menší mohutnost, zjemnění kostry, sušší stavba těla a zvláště končetin a častější vady zevnějšku ve srovnání s původními belgickými koňmi), významný vliv mělo i přimíšení genů norických koní. Vznikl zde „český chladnokrevník“. V oblasti Moravy, kde využití norických hřebců bylo podstatně menší, si zachoval belgický kůň větší ušlechtilost a harmonii tělesné stavby –„moravský chladnokrevník“. V závěru minulého století (1995) se spojily oba typy při ustavení plemenné knihy pro českomoravského belgického koně.

Charakteristika:
Českomoravský belgický kůň je kontinentální chladnokrevné plemeno, chované na podkladě belgické krve importované koncem 19. a začátkem 20. století. Chovným cílem je kůň dospívající ve třech letech věku, čtvercového tělesného rámce s dobrým osvalením. Má menší, ušlechtilou hlavu s živým okem, vysoko nasazený krk, dobře utvářenou lopatku, hluboký a prostorný hrudník, kratší středotrupí, dobrou horní linii, kratší, pevná bedra, mohutnou, dlouhou, štěpenou a skloněnou záď. Fundament je méně suchý, kostnatý, s výraznými klouby, s kratší, pružnou spěnkou. Průměrné tělesné rozměry koní v současné populaci ČMB jsou 162, 202 a 24,5 cm u hřebců a 159, 203 a 23 cm u klisen. V populaci ČMB je 84% ryzáků, 12% hnědáků a 3% vraníků.

Využití:
Díky své mohutnosti, ranosti a dobré ovladatelnosti je velmi dobře využitelný zvláště v těžkém tahu. Větší náročnost na kvalitu výživy jej předurčuje do příznivějších přírodních a klimatických podmínek. Je dobře využitelný v podmínkách ekologického zemědělství a agroturistiky, kde je ceněn jeho dobrý charakter, ovladatelnost a harmonický a ušlechtilý zevnějšek.

Počet koní v ČR:
Plemennou knihu vede od roku 1995 Asociace svazů chovatelů koní České republiky .V roce 2004 je v plemenitbě zařazeno 44 hřebců a 1050 klisen tohoto plemene.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Hafling

Obrazek

Hafling e plemeno s dávnými kořeny. Plemeno pochází z okolí vesnice Haflingen v jihorakouských Tyrolích. Dnes se tato zvířata chovají po celé Evropě. Plemeno hafling je ideální jak pro ježdění tak pro lehkou práci v zápřahu.

Hlavní středisko chovu haflingů v Rakousku je hřebčí farma Jenesien,kde stát kontroluje hřebce,aby se umožnilo pečlivé monitorování plemenných zvířat.

Jsou přiměřeně silní a odolní,mají jistý chod a jsou inteligentní.Jejich velmi spolehlivá povaha z nich dělá vynikající zvířata pro nošení nákladů,stejně jako výborné poníky pro děti i dospělé.

Mají atraktivní hlavu,která je těžší,ale nikoli hrubá,velké a laskavé oči a malé a čilé ušní boltce.

Úvodem...

Jihorakouské Tyrolsko v představách lidí reprezentují krátké kožené kalhoty, teplé vlněné podkolenky a vysoký filcový klobouk s širokou krempou. Jižní Tyrolsko nejsou jen alpští velikáni, jezera, ale i hafling - horský kůň s bílou hřívou a světlýma nohama.

Obrazek

Vysvětlení názvu:

Plemeno dostalo název podle obce Haflingen v Ötzlatských Alpách, ovšem plemeno existovalo podstatně dříve, než dnešní pojmenování. Ötztalské Alpy, původní domovina haflinga, mají typický velehorský reliéf. Nápadná je klenbovitá stavba s velmi příkrým jižním svahem a mírnějším svahem severním, ve kterém jsou trogovitá údolí s velkými ledovci a ritnovými poli. Tvrdé podmínky ve vysokých horách upevnily osobitý a nápadný typ koně.

Původ a historie:

Všichni haflingové mají společného předka, velmi plodného polokrevného arabského hřebce El Bedlavi XXII. Rakouská hipologická společnost si přivezla tohoto koně v 19. století z Arábie. Čtyři z krevních linií se odvozují od synů, vnuků a pravnuků El Bedlaviho, který se narodil v rakousko-uherském hřebčíně v Radovci (dnešní Radauti v Rumunsku). Pátá linie je po 40 Willym, pravnuku Haflinga, potomka 249 Folie, syna El Bedlavi XXII. 249 Folie, narozený roku 1874 v jihotyrolské vesnici Schlunders, je prvním zapsaným hřebcem. Matkou byla menší norická klisna.

Místo narození haflingů prozrazuje výžeh ve tvaru protěže, rakouské národní květiny. Uprostřed květiny je písmenko "H". V některých oblastech haflingovi říkají také "protěžový pony". Vesnice Haflingen je vzdálená přibližně 11 km jihovýchodně od Merana, které bylo ve 14. a 15. století hlavním městem Tyrol. 10. září 1919 byl uzavřen v St. Garmainu smír a Jižní Tyroly byly připojeny k Itálii. I když byla část Tyrol připojena k Itálii, hafling zůstal rakouským poníkem. Italové mají své vlastní plemeno, kterým je aveliňský kůň, italská obdoba haflinga. Obě plemena mají společného předka - hřebce El Bedlaviho. Aveliňský kůň (viz. Aveliňský kůň v sekci Plemena - A) je využíván k tahu i jako soumar. Je skvělým pomocníkem v zemědělství v oblastech, kde se s většími tažnými plemeny těžko pracuje. Aveliňec se chová v okolí Benátek, kolem Bolzána v Toskánsku.

Když Rakousko přišlo o území kolem Merana, chov haflingů se přesunul do Ebbsu, města v severním Tyrolsku. Každým rokem se zde sejde okolo 600 haflingů z celého území, které má Spolek pro chov haflingů pod svou kontrolou. I v severním Tyrolsku se podařilo udržet chov haflinga v čistotě, bez přikřížení bosenských horských koní, polských koniků nebo huculů. Městečko Ebbs se nachází na pravém břehu Innu, nedaleko známého města Kufsteinu u bavorských hranic.

V Německu docházelo během sedmdesátých let k rozporuplným diskuzím mezi chovateli. Ty nakonec vyústily v rohodnutí přikřížit arabské hřebce ke zeštíhlení a získání rychlosti, aby se hafling stal atraktivnější i jako sportovní kůň pro volný čas. Tento plán byl realizován ke konci 70. let, kdy bylo v hřebčinském chovu určeno několi arabských hřebců. Vznikla takzvaná F1 generace s 50% krví arabů, výsledek však byl jiný, než chovatelé očekávali. Narodil se typický arab s barvou haflinga. A tak byly všechny klisny generace F1 připouštěny hřebci haflingů. Dnes je žádoucí podíl arabských koní maximálně 12,5%. Tímto pokusem došlo v Německu ke vzniku dvou různých haflingů - čistému, nenarušenému typu a poarabštěnému typu.

 

Popis a charakteristika:

Haflingové jsou vždy ryzáci nebo isabely s bohatou hřívou a ocasem jako len. Hříva bývá skoro bílá. Jiné zbarvení není povoleno. Běžně se vskytují bílé znaky na hlavě a na nohách. Nejčastěji se objevuje hvězda a nosní pruh a na nohách bílá spěnka. Hříva se nikdy nestříhá, velmi často se zaplétá do copánků stejně jako ohon, aby zvlněné žíně zdůrazňovaly mohutnost a varevnost hřívy. Při slavnostních příležitostech, a ty si Tyrolané nenechají ujít, se do hřív a ocasů zaplétají stuhy.

Výška v kohoutku je u hřebců 135 - 142 cm, u klisen 136 - 140 cm. Váha se pohybuje mezi 420 a 490 kg. Nohy jsou svalnaté, ale ne těžké, holeně krátké a kopyta pevná, tvrdá. Velké oči a široce otevřené velké nozdry dodávají haflingovi živý vhled. Uši jsou malé. Hrudník je hluboká a plec dobře utvářená, chody prostorné a vydatné. Haflingův hřbet bývá často delší, a tak se hodí i na soumara. Hafling je velmi dlouhověký, někteří koně se k práci využívají ještě ve 40 letech života! Pracovat začínají ve věku 4 let.

Pohyb haflinga je neobyčejně volný a hlavně se uplatňuje jeho dlouhý krok. V hůře schůdném terénu na strmých horských svazích je bez konkurence. V kroku je jistý, s výraznými chody arabských předků. Major hrabě Huyn, významný tvůrce historie tyrolského ponyho, psal již před sto lety: "Hafling je velmi ochotný a pracovitý, aniž by si nechal zabraňovat jezdcem či honcem při svozu nákladu ve volbě nejvýhodnější cesty a správně voleného odpočinku."

Hafling je velmi učenlivý a nenáračný, spokojí se se skromnou pastvou a minimální péči a přitom dokáže konat těžkou práci v obtížných horských podmínkách.

Chov haflinga:

Hafling je skromný, vystačí si s minimální pastvou. Vyžaduje poměrně málo jádra, či tzv. koncentrátu. Pokud mohou koně na pastvu a nemají žádnou pracovní zátěž, stačí jim 7 - 8 kg sena a 1 kg koncentrátu denně. Koncentráty, jako oves nebo ječnem, jsou energeticky bohatá krmiva, která ve správném poměru s objemovými krmivy umožňují koním vykonávat požadovanou práci. Březí klisna vyžaduje více jádra.

Hříbata se odchovávají na alpských pastvinách - tzv. alpung. Tráví zde průměrně 150 dnů z roku. To je o třetinu delší období než jsou alpské louky "prostřené". Na jaře a na podzim si koně musí v extrémních klimatických podmínkách vyhledávat potravu. I klisny se pouští již za několik dnů po ohřebení na pastvu. Tato praxe, která se praktikuje po mnoha desetiletí, pomáhá k posílení mimořádné otužilosti a houževnatosti haflinga. Přírodní odchov je více hodnocen než ojedinělé sportovní výkony, jak tomu bývá u mnoha jiných plemen.

Velikost stáje pro chov haflinga lze snadno odvodit. Box musí být dostatečně velký, aby si pony mohl pohodlně lehnout a zase vstát a taky se mohl válet. Je potřeba mít na mysli, že kůň vážící okolo 400 kg spotřebuje zhruba 50 m3 vzduchu za hodinu. Je-li stáj vysoká 3 metry, musí mít box minimální rozměry 2 x 3 metry, to je ale minimum. Pro haflinga nesmí být teplota ve stáji moc vysoká, prostředí zatuchlé a vlhké, ale spíš suché a studené. Otto Schweisgut doporučuje ve své knize "Haflingové" při částečně volném ustájení teplotu 8°C - 10°C, jinak 10°C a maximálně 15°C. Při denním čištění kopyt se má použít výhradně vhodný tuk, korektury kopyt by se měly provádět každých 6 - 10 týdnů. U koní trávících celé léto na pastvinách starosti podkováře prakticky mizí.

Hafling spotřebuje 20 - 60 litrů vody denně, záleží na tom, zda se pouze pase, nebo pracuje. Také březí klisna, nebo klisna s hříbětem bude potřebovat větší množství vody.

Využití a sport:

Hafling je univerzální kůň - používá se ke všem druhům zemědělských prací, při přibližování dřeva z lesů, jako soumar, kočárový a jezdecký pony. Je ideálním a spolehlivým partnerem při projížďkách ve volném čase. Při voltiži je výhodou jeho prostorný, vydatný chod. Jistý krok dává jistotu i cvičícím. Ve vrcholovém sportu se hafling uplatní ve vozatajských soutěžích, v ostatních nelze očekávat špičkové světové výkony.

Hafling si získává mnoho příznivců po celém světě. Chová se ve Velké Británii, a to v hebčíně (založeném vévodkyní z Devonshiru) v Chatsworthu v Derbyshiru. Skupina haflingů byla vyvezena též do Indie, kde v armádních hřebčínech sloužili k chovu soumarů pro horské oblasti Kašmíru a Džammú. Nedokázali se však přizpůsobit horku. Haflingové se chovají i v USA, nebo například v Japonsku, Himalájích, v Jihoafrické Republice či v Austrálii. Ve spolku chovatelů je prozatím zapsáno 31 zemí.

Hafling u nás:

V České republice je evidováno přes 200 koní. Většina je jich zapsána od roku 1995 spolu s jejich chovateli v Českém svazu chovatelů haflingů. U nás se chová hafling ve dvou typech - lehkém a těžkém. Oba se od sebe liší mohutností, výškovými a šířkovými rozměry. Toho času existuje Řád plemenné knihy hafling.

K čelným chovatelům a dovozcům plemene patří ing. Pavel a Jiří Svobodovi z Ražic u Písku, propagátoři a funkcionáři Českého svazu chovatelů haflingů ing. arch. Jiří Trojan z Prahy a pan Zimmerhanzel z Chebu.



                                 

Schwarzwaldský ryzák

Obrazek


Původ a historie:

Splynutím noriků s původními pracovními koňmi v oblasti Schwarzwaldu (Německo) byl vyšlechtěn zvláštní typ koně. Chová se též v Marbachu ve Württembersku.

Popis a charakteristika:

Schwarzwaldský kůň je chladnokrevník menšího rámce, měří 145 - 150 cm, je mohutný a velmi pohyblivý, většinou tmavý ryzák s bílou hřívou.

Využití

Používá se především v lese.



Šlesvický kůň

Obrazek


Původ a historie:

Tento chladnokrevný kůň pochází z nejsevernější části Německa, Šlesvicko-Holštýnska, které sousedí s Dánskem a v různých obdobích bylo i jeho součástí. Proto nás nepřekvapí, že šlesvik nese stopy jutského koně, dánského těžkého plemene, s nímž je spřízněn. Šlesvik byl vyšlechtěn v druhé polovině devatenáctého století jako středně velký tažný kůň. Hřebcem-zakladatelem šlesvického koně je jutský hřebec Munkedal prostřednictvím svých inbredních potomků Pricse of Jylland a Hovdinga. Příliv lehčí krve, včetně yorkshirského kočárového koně a plnokrevníka, se uskutečnil na konci století, ale neměl na plemeno dlouhodobější vliv. Chovatelé se tímto chtěli pokusit zlepšit nepříliš odolné a poněkud hrubé původní šlesvické koně.

Šlechtění založené na linii Munkedala začalo od roku 1860. V roce 1888 byl schválen standard plemene a o tři roky později vznikl Svaz chovatelů šlesvických koní. První světovou válu šlesvik přežil, když byl co do počtu i kvality poněkud oslaben. Jeho rodiště bylo tehdy pod nadvládou Dánska. K udržení rázu plemene se chov pravidelně osvěžoval krví jutských koní, a to až do roku 1938. Potom se již uplatňoval přísný výběr, jehož cílem bylo odstranění exteriérových nedostatků, jako byla plochá žebra, příliš dlouhý trup a měkká, plochá kopyta. Po druhé světové válce se k urychlení tohoto procesu použili bretaňští hřebci a buloňští koně, kteří měli největší vliv. Po druhé světové válce stav šlesvického koně prudce poklesl, protože jeho práci převzaly stroje.

Popis a charakteristika:

Šlesvický kůň je podsaditý a kompaktní chladnokrevník. Jeho výška se pohybuje od 157 do 163 cm a váha kolem 800 kg. Z barev převládají ryzáci se světlou hřívou barvy lnu - toto zbarvení je velmi atraktivní. Občas se vyskytují hnědáci, nebo bělouši. Hlava je velká, nepříliš ušlechtilá, oči mírné a dobrácké. Žuchvy nejsou již tolik masité, jako byly u původních šlesvických koní. Krátký krk má tukový hřeben. Plece jsou silné, tělo poněkud delší, ale hrudník hluboký a silný. Záď je krátká a kulatá, dobře osvalená. Nohy s rousy jsou kratší, silné.

Povaha:

Šlesvický kůň má velmi mírnou povahu, je dobře ovladatelný a lehce se cvičí.

Využití:

Za první světové války se šlesvik používal jako tažný kůň v městské dopravě, kde tahal tramvaje a omnibusy, zemědělství a lesnictví. Po druhé světové válce jeho práci převzala moderní technika, a proto se stav tohoto koně rapidně snížil. V posledních letech se chov zbývajících šlesviků přenesl do Jutska za účelem zvětšení rámce.

Rýnský chladnokrevník

Obrazek


Původ a historie:

Poměrně nové plemeno, vyšlechtěné na základě belgiků a ardenů kolem roku 1830 a plánovitě rozvíjené do konce 19. století. Plemenná kniha byla založena roku 1876. Po roce 1955 se v důsledku mechanizace zemědělství katastrofálně snížily stavy, takže se zachovaly jen zbytky.

Popis a charakteristika:

Je to mohutný, zavalitý kůň s hlubokou hrudí, s nápadně svalnatou plecí i zádí, se širokým hřbetem a silnými bedry - to vše navozuje dojem velké síly. V kohoutku měří přes 160 cm. Hlavu má úhlednou, hříva a ohon jsou bohaté, ocasní žíně se krátí. Na svalnatých nohách bývá krátký rous. Převládají hnědáci a ryzáci se světlou hřívou, červení nebo hnědí bělouši s tmavou hřívou, ocasem a končetinami. Brzy dospívají.

Povaha:

Jsou to dobromyslní koně.

Využití a sport:

Využívají se k práci v zemědělství a v lese.

Poznámka:

Je celkem možné, že se jedná jen o jiné jméno rýnsko-vestfálského chladnokrevníka, ale nejsem si tím jistá, proto je prozatím ponechávám jako dvě samostatná plemena.